Nechcete-li skončit s člověkem nebo jeho bagáží na klíně, nesedejte si v MHD!

26. února 2013 v 18:53 | Natalie/Surynka |  Pohled na svět
Vypadá to, že se i já začnu pouštět do úvah. No co, patří to k životu a navíc… poslední dobou mám pocit, že svět (nebo třeba jen Praha) se staví na hlavu. Ne, že by všichni byli šílení, znám i tu část pražského obyvatelstva, která je více méně normální, ale co těm "svým Pražákům" nejsem schopná odpustit, je neschopnost používat městskou hromadnou dopravu. Teď vás možná napadlo, co že je tak složitého na cestování MHD. Já vám řeknu, že nic… a přesto někteří jedinci nepochopili a zřejmě už ani nikdy nepochopí.



Normálně bych očekávala nějakou ohleduplnost. Já nevím, ale komu je příjemné cestovat s někým, kdo se jednak neumí chovat a ještě k tomu kolem sebe šíří nepříjemný zápach? Dobře, vím, že před pár lety se dělala jakási studie, ve které Češi vůbec neobstáli a řadíme se mezi "nejsmradlavější" obyvatele Evropy, ale je skutečně třeba si tenhle "rekord" udržovat? Co takhle se posunout výš, k těm "voňavým" obyvatelům Evropy? To by nás, národ hrdý na český stát - přestože sama uvažuju, na co že jsme vlastně hrdí? Na prezidenta, kterého jsme si zvolili? Ne! Nebudu sem tahat politiku, to by se ten článek totiž neskutečně prodloužil, ale na co jsme tedy hrdí? Občas mám pocit, že nemám nic, na co být hrdá. Jestli někdo připomene to, že je to tím, že nejsem Češka, asi už vážně budu řvát. Poslední dobou mi to o hlavu mlátí čím dál víc lidí a já nedokážu dokolečka vysvětlovat, že ač jsem i Slovenka a Francouzka, jsem také Češka! Narodila jsme se v Praze, žiju v Praze, studuju v Praze! - zpět k tématu. Opravdu by to nás, "hrdé Čechy", zabilo, kdybychom si zdravě zkritizovali své nedostatky a snažili se je vylepšit? Obávám se, že to se nestane, protože tím pádem by české ego utrpělo těžkou ránu.


Tak tedy. Každý den cestuji metrem a autobusem a pokaždé si říkám, že těm lidem asi něco chybí. (A není to zub! - teda... občas i to!) Začnu asi úplným začátkem, když člověk brzy ráno vkročí do autobusu.



Všude plno dvousedaček, na které si ovšem nemůžu sednout, protože někdo si sedl na sedačku v uličce a odmítá nově příchozí pouštět k oknu. Když jim tak vadí, že z toho okna budeme koukat, proč si tam nesednou oni? Vždyť logika "On ne, ale já just ano!" je u nás celkem profláknutá. Ne, oni si místo toho dál spokojeně dřepí v uličce a když se náhodou jejich směrem podíváte, vyšlou k vám pohled stylu "Sem nekoukej! Tady jsem to zabral já, mám dvě místa k sezení a ty ani jedno!". Takže dál bloumáte po dopravním prostředku jak Bludný Holanďan, když konečně naleznete místo k sezení. Buď je to místo v protisměru (z nějakého "záhadného" důvodu si tato místa nikdo neuzurpuje) nebo se nad vámi nějaká dobrá duše nakonec slituje. Ale v takovém případě, abyste si od toho jejich gesta zase moc neslibovali, vás celou dobu budou dloubat lokty do žeber, jak usilovně hledají v kapsách něco, co tam evidentně nikdy nebylo. Já nevím, když sedím vedle někoho, snažím se do něj moc nestrkat, ale občas mám pocit, že ti ostatní to dělají záměrně. Někdy si říkám, jestli to není proto, abychom jimi tak bolestně uvolněné místo nakonec neopustili sami a dobrovolně a neodsoudili se k půl hodině stání.


Pak je tu druhá varianta. Jedete skutečně brzy ráno (tak jako já) a máte to štěstí nastoupit do poloprázdného autobusu. (Pozor! Nastoupíte-li do zcela prázdného autobusu, přestože dopravní prostředek už projel zhruba desítkou stanic, je to taky podezřelé, tak co vlastně chceme?) Máte to štěstí, že si rovnou můžete vybrat. Já si vyberu buď "single" místo ve směru jízdy, nebo tedy tu dvousedačku. Ale! Sednu si k oknu. Když pak autobus přijíždí do dalších stanic a já zrovna nejsem zaneprázdněná učením, nebo zabraná do knížky, prohlížím si nově nastupující. Pokud se mi někdo vyloženě nelíbí (většinou se jedná o staré dědky, vzezřením opravdu znechucující, bezdomovce a podobná individua), položím na místo vedle sebe tašku, nebo si sednu tak, aby moje řeč těla jasně hlásila toto: "Sem si nesedej!" Ano, občas nemám ráda lidi. Když pak usoudím, že žádné nebezpečí nehrozí, sednu si normálně a většinou je ve vteřině místo vedle mě zabrané. Nijak mě to však netrápí, dál se věnuju nějaké své činnosti (čtení, učení, koukání z okna - to vše za doprovodu hudby v sluchátkách) a zcela ignoruju své okolí.


Někdo by teď asi chtěl poznamenat něco ve smyslu, že tu píšu o bezohlednosti ostatních cestujících a já sama si v podstatě vybírám své spolusedící. Zaprvé, já si nevybírám spolusedící, já jen eliminuji nevhodné exempláře a zadruhé, kdybyste měli ty samé zážitky jako já, chovali byste se stejně. To je to, co vám teď osvětlím. Další "úskalí" společného sezení v MHD. Nechcete-li skončit s člověkem nebo jeho bagáží na klíně, nesedejte si! To je asi univerzální rada, které se ovšem jen málokdo bude držet. Stejně tak i já ji povětšinou ignoruju.


Zrovna před pár dny jsem se takhle posadila do autobusu na své obvyklé cestě do školy a vedle mě se usadil postarší pán. Nabalený v třicet let staré šusťákové bundě, s kšiltovkou naraženou na hlavě plné šedých umaštěných vlasů a s báglem velkým jako celá Evropa. Nevěnovala jsem pozornost těm, kdo na zastávce nastupovali, a tohle mi bylo trestem. Rozhodla jsem se ho ignorovat, vlastně mi ani nic jiného nezbylo. Byla jsem zaseklá mezi stěnou, o kterou se určitě někdy v minulosti opíral nějaký zavšivený bezdomovec, a podivným chlapem. Dál jsem se věnovala své knize a periferním pohledem zaznamenala, jak si pán vytahuje z batohu nejnovější vydání Blesku (jaké to hodnotné noviny!). Už to vypadalo, že jsem celkem smířená se spolusedícím, který se mi vůbec nezamlouval, ale pak se stalo něco fakt otravného. Na mojí knížce mi přistál pánův batoh! A nestačilo, že si ze mě v podstatě udělal přihrádku na zavazadla (jako jsou ve vlacích, letadlech a dálkových autobusech), ale evidentně mu to vůbec nevadilo. Tak to teda ne, pane, mně to vadí! Vyndala jsem sluchátka z uší a slušně pána požádala, aby si batoh dal stranou. Nespokojeně zamlaskal a batoh si přemístil k sobě na klín. Co on má co nespokojeně mlaskat? To já mám na fungl novém kabátu špinavý batoh! Rozhodla jsem se mu to prominout a dál se věnovala knize, jenže po chvíli se mi stalo to samé! Co hůř, tomu pánovi nedošlo, že když mi to vadilo poprvé, evidentně budu mít i tentokrát problém s tím, že na klíně se mi usídlila jeho taška. Celá vzteklá z toho, že lidem nevadí, jaký dělají bordel kolem sebe a že svými věcmi překáží ostatním, jsem loktem pořádně drcla do toho hnusnýho batohu! Chlap se na mě obořil, což jsem díky hudbě v sluchátcích zaznamenala jen okrajově, a na příští zastávce vystoupil. Určitě to nebylo kvůli mně, ale kéž by!


Lidé ale všeobecně nechápou své okolí a dál jsou bezohlední. Za vrchol bezohlednosti považuju, když se přede mě v autobusu posadí cizí člověk, a přestože vidí, že si pročítám sešit, mluví na mě. Já chápu, že si čas od času potřebují popovídat, ale proč, sakra, mluví na mě?! Já se chci učit! Nestojím o komunikaci s lidmi, které neznám a po výstupu z autobusu budu mít jistotu, že už je nikdy nepotkám!


"Dneska to jede načas, co?" zeptal se mě a já pohoršeně zvedla hlavu od sešitu dějepisu. Nesnáším, když si se mnou chtějí cizí lidi povídat, zvlášť když stejně kecají tak neskutečný hovadiny, že by z toho jeden padl. Překvapeně jsem se na něj podívala a dál se snažila naučit nesmyslné zápisky z dějepisu (jak já toho profesora nesnáším! Nikdo ho nemá rád, všichni si na něj stěžují, ale furt na škole straší!). Pánovi nevadilo, že mě evidentně svým prvním, nic neříkajícím prohlášením nezaujal a dál na mě mluvil a po chvíli se dožadoval odpovědi. Já odpověděla. Víte jak? Z tašky jsem si vytáhla sluchátka a začala poslouchat hudbu. Jak jsem si všimla, pánovi ani tohle nevadilo a dál si vyprávěl svoje "postřehy", které každý zaznamenal, ale nikdo až na něj nekomentoval. Evidentně mu nevadilo, že zhruba takových patnáct minut (tolik to trvalo z "jeho" zastávky na Černý Most) vede monolog. Vážně, lidi, co vedou monolog všude, kam se vrtnou, by měli být pod dohledem.


Dostáváme se k snad nejtěžšímu úkolu z celé cesty městskou hromadnou dopravdou. Vystupování! Normální člověk si řekne: "Co je tak těžkýho na tom, udělat krok vpřed a dostat se ven z prostředku?" No... divili byste se, je to ukrutně složité. Lidé se chovají jako neorganizované stádo ovcí (občas přemýšlím, že ani deset ovčáckých psů by si s nimi neporadilo) a neumí vystupovat. Autobus, kterým jezdím, má občas (záleží na modelu) na tyči speciální tlačítko i pro obyčejné otvírání dveří, nejen pro zastavení na znamení, ale toto tlačítko většina osazenstva autobusu okázale ignoruje. Takže se stane, že se před dveře navalí zhruba pět šest cestujících, stojí tam jako solné sloupy a čekají. Dveře se stále neotvírají, řidiče nenapadlo, že když už jsme na konečné, že by se mohl o otevření dveří postarat a lidé jen tupě zírají před sebe a čekají. V tu chvíli přicházíte vy, s vítězoslavným úsměvem zmáčknete to kouzelné tlačítko a dveře se s pro ně typickým syčením otvírají. V tu chvíli mám sto chutí začít nadávat a zařvat na cestující autobusu, že jsou tupá pakaž! Ano, řekla bych to i hůř (o hodně hůř), ale dala jsem si závazek, že nebudu mluvit sprostě. Tedy... že nebudu psát sprostě (pokud to např.: v povídce nebude potřeba) a že sprostý slovník omezím i v běžném hovoru. Někdy se mi to daří, někdy ne... asi záleží na tom, s kým mluvím... nebo s kým cestuju v MHD. Když si tedy nemůžu zanadávat, alespoň při vystupování utrousím: "To se musí zmáčknout to kouzelný tlačítko, víte?"
A víte, že v metru je to ještě horší? Já nikdy nepochopím, proč se na některé zastávce ty dveře otevřou samy a jindy si to musíte regulovat vy. A nikdy nepochopím, že jednou se to na Budějovické otevře samo, podruhé musíte zmáčknout tlačítko, takže já už vždycky stojím před dveřmi a sleduji, jesti to "kolečko" svítí při zastavení červeně, nebo ne. Já nevím, ale ostatní si to ještě nedokázali vykoumat a dál tupě stojí před dveřmi, diví se, že se to neotvírá a okázale ignorují žlutý flek na dveřích přímo před nimi. V takovou chvíli se iniciativy opět chopím já a samozřejmě bych to nebyla já, kdybych neutrousila nějakou kousavou poznámku. Jenže při vystupování vás překvapí další věc. Další stádo neorganizovaných ovcí! Tentokrát lidi, kterým ještě nikdo nevysvětlil, že když se otvírají dveře a někdo má vystupovat, tak mu uhnete. Takže nejen, že se před vystoupením potýkate s bandou tupohlavců, po vystoupení se musíte prodrat davem a ještě se bát, že někoho zašlápnete. Opravdu, lidi, proberte se! Naučte se jezdit MHD! Někdy mám pocit, že poslat je na školení by neuškodilo. Jenže... to bych na školení musela posílat pomalu každého, nehledě na to, že bych musela školit i cizince těsně po tom, co by přiletěli do Prahy (viz neorganizovaná chůze po Václavském náměstí). Takže to nakonec nebude jen Čechy, ale celým světem? To potvrzuje mou teorii, že už je na čase, aby tu vybuchla nějaká atomová bomba, nastala apokalypsa... cokoliv, jen aby se lidstvo začalo vyvíjet znovu.


Každopádně to není všechno. Ještě bych se vrátila k tomu sezení mých spoluobčanů. Myslím těch, co se tváří jako bohové pomsty, když zasednou dvě místa a vy nemáte, kam byste se posadili. Jednou, to ještě bylo na základce, jsme se o tom ve třídě bavili s naší učitelkou matiky. To byl skutečně úžasný člověk. Obrovský filozof milující matematiku a doslova si užívala vyučování tohoto předmětu a dokázala vám to všechno tak krásně vysvětlit. I jí vadila tato sobeckost, kdy si každý nárokuje víc sedaček, než mu právem náleží, a přemýšlela, že by stálo za to, udělat anketu. Chodit po MHD a ptát se lidí, proč že si sedají do uličky a odmítají na dvousedačku pustit druhého člověka. Jednou jsme to ze srandy zkusili s kamarády a málem nás vyhodili z autobusu. Občas mám pocit, že lidé prostě nechtějí říkat pravdu. Ale… já nechápu, o co jim teda jde! Na jednu stranu jsou schopní vést dlouhosáhlé monology a domnívat se, že je nejen posloucháte, ale že jste jejich nesmyslným výkladem bez hlavy a paty zaujati, a na druhou stranu, když jim dáváte prostor k tomu, se vyjádřit, vás skoro probodnou pohledem. Vám se to může zdát jako vtip, ale takové probodnutí pohledem (pokud jej člověk udělá pořádně) dokáže být děsivé a ještě týden vás budit ze snu! Tak a divte se mi, že nerada cestuju MHD a nemůžu se dočkat, až dostanu auto, přestože moje peněženka bude trpět!


Užitečná rada?
Nechcete-li skončit s člověkem nebo jeho bagáží na klíně, nesedejte si!

PS - Doufám, že máte smysl pro humor, jinak vám tento článek mohl být místy k ničemu. A ne, není to úvaha - naštěstí!
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Emmanuelle Emmanuelle | Web | 26. února 2013 v 19:29 | Reagovat

myslím, že jsem docela ráda, že jsem vesničanka :D
ačkoli ono se to možná časem změní...

2 Thalia Thalia | Web | 26. února 2013 v 19:30 | Reagovat

No, zlaté malé městečko, kde bydlím...

3 Andalusian Andalusian | Web | 26. února 2013 v 19:31 | Reagovat

Na začátek bych chtěla říct, že miluju Prahu, jsem ráda, že bydlím ve městě a jsem neskutečně vděčná za MHD. Bez něj se člověk nikam nedostane (jedině autem, že). Ale všechno, co jsi zmínila v článku, zažívám taky a máš naprostou pravdu, že kdyby lidé používali tento dar s rozumem, byl by svět krásnější místo. Je tak těžké nastoupit až poté, co ostatní vystoupí? Je tak těžké chodit vpravo? Zmáčknout tlačítko? Sedět na jednom sedadle? Já se kolikrát mačkám s taškou na koně pod nohama a batohem na klíně, sednu si k okénku a někoho vedle sebe pustím. Je to vážně pro ostatní takový problém?
Dobře napsané, naprosto s tebou souhlasím.

4 Surynka/Natalie Surynka/Natalie | Web | 26. února 2013 v 19:31 | Reagovat

[3]: Přiznávám, že na MHD jsem závislá, ať jej mám ráda nebo ne. Je mi jasné, že i když budu mít řidičák, pořád budou místa, kam bude snazší jet MHD, ale... sakra, ty lidi jsou tak neskutečně zabednění!

5 Sola. Sola. | Web | 3. března 2013 v 1:54 | Reagovat

No, já MHD jezdím skoro každý pátek a neděli (k babičce, přes Prahu na její druhý konec :D), naštěstí se sestrou, která to místo vedle mě (kam by si mohl sednou někdo, eeh, odpudivý, divný, atd...) zasedne. S tvým článkem naprosto souhlasím, lidi by mohli konečně otevřít oči! Možná bych ještě zmínila staré lidi (nebo spíš staré paní - opravdu je to častější), kteří na vás zírají (a mračí se, čas od času si odfrknou) , abyste je pustili sednout, ale neřeknou absolutně žádné slovo, copak je tak těžké říct: "Promiňte prosím, ale nepustila byste mě sednout?"
S "kouzelným tlačítkem" jsi mě dostala, netušila jsem, že někteří jsou až zas tak tupí o.O... Chjo, kam to lidstvo spěje?

6 Surynka/Natalie Surynka/Natalie | Web | 3. března 2013 v 19:42 | Reagovat

[5]: To taky nechápu. Jen jednou se mi stalo, že si paní řekla, abych ji pustila. Někdo by mi teda asi řekl, že to má být automaticky, jenže mě se celkem často stává, že ten příslušný senior mi řekne, že stejně hned vystupuje a ať zůstanu sedět a číst si.
A stává se mi to čím dál častěji a vzhledem k tomu, že já mám svoje problémy s kolenama, který nejsou schopný vydržet skoro žádnou zátěž, jsem ráda, že mám možnost sedět :D Ale tak, když vidím, tak si odsednu. Problém je v tom, že málokdy "vidím", protože buď spím (brzy ráno) nebo se učím a nebo si čtu a nevnímám svoje okolí.
Právě, lidí, co maj problémy stisknout tlačítko, je celkem dost :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama